Jak to všechno začalo
Ivana Hermová
Na svých prvních výpravách do industriální a postindustriální zóny východního Podkrušnohoří jsem se nestačila divit. Vyrážela jsem z Mostu nebo Litvínova a pravidelně žasla nad obrovskými plochami zelené džungle i průmyslového pekla, které leží hned za hranicemi těchto měst, a kterým se většina místních vyhýbá obloukem. Jedna z prvních cest, po které jsem se vydala, mě tehdy zavedla přímo do zatopené důlní propadliny, jinou zase v půli přeťal umělý kopec z navezené hlušiny, jakých tu jsou desítky. Na svých poutích jsem chvíli hleděla na monumentální chladicí věže, cítila čpavek a močovinu a poslouchala hluk těžebních strojů, o chvíli později jsem se dojímala u březového hájku nad kvákáním žab u průzračného jezírka nebo žasla nad zážitkem otevřeného prostoru uprostřed holých planin, jejichž horizont nepřerušovala žádná stavba ani strom. Když jsem později o té krajině přemýšlela, netušila jsem, co si o ní vlastně mám myslet. Je hezká nebo ošklivá? Mrtvá nebo živá? Chci se do ní vracet nebo mám raději utéct? Začala jsem na Mostecko jezdit stále častěji a pořád jsem hledala způsob, jak tuhle nečitelnou krajinu uchopit.
Běžet krajinou bez hranic
Na podzim roku 2011 se ke mně přidal i dokumentarista Martin Ryšavý, který právě sbíral materiál do svého filmu Na vodě. Spolu s ním jsem se rozplývala nad nesamozřejmostí zážitků v dané lokalitě a začala promýšlet, jak ji nejlépe vnímat v celé šíři smyslových podnětů, které nabízí. Tehdy vznikla myšlenka běhu. Prodýchané a zahřáté tělo se snadněji otevírá podnětům z okolí a vnímá je až pod kůží. A přesně takový obraz skupiny běžců touhle paradoxní krajinou Martina nadchnul natolik, že mě podpořil v rozvíjení myšlenky běžeckého závodu, jehož průběh by zároveň zachytil do svého filmu. Tehdy jsem se pustila do vyjednávání s těžařskými i rekultivačními společnostmi a nadchla pro tuhle myšlenku i skupinu přátel ze sdružení Ze Severu. Společně jsme 16. června 2012 poprvé otevřeli tuhle z velké části zakázanou a nepřístupnou krajinu běžcům a chodcům v zážitkovém závodu, který jsme pojmenovali podle stovky vodních ploch, kterými se vyznačuje.
Budoucnost pánevního běhání
Zájem o Jezerní běh mě samotnou překvapil a potěšil. Stála jsem ale před rozhodnutím, jak i v následujících ročnících udržet myšlenku objevování podmanivé a zcela svébytné zóny a přitom zabránit tomu, aby se Jezerní běh stal jedním z mnoha stovek běžeckých závodů a pochodů, jejichž původní myšlenka zaniká pod nálepkou „sportovní akce“. Proto jsme spolu s přáteli proměnili Jezerní běh v umělecký a pohybový happening, jehož součástí jsou kromě běžeckého závodu a pochodu také umělecké performance a tělesně pohybové experimenty, včetně tichých poutí a meditativních běhů krajinou. Jezerní běh se bude i nadále neustále proměňovat podobně dynamicky, jako se proměňuje samotná krajina severočeské hnědouhelné pánve. A to jak z hlediska lokality, kterou daný rok začneme objevovat, tak z hlediska formy, kterou vás do ní zavedeme. Také pro nás představuje organizování Jezerního běhu především neustálou fascinaci místy, hledání jejich identity a rozkrývání jejich příběhů.
Přejeme vám (i sobě) spoustu silných zážitků v krajině nesamozřejmosti.
12. 4. 2014
